Rozhovor pro časopis České vězeňství

Markéta Prunerová, mluvčí Vězeňské služby ČR, zaznamenala mé fotografie, které se objevily na webu VS ČR a po prohlédnutí dalších fotografií s tématikou vězeňství i ostatních na mém soukromém fotografickém webu, jsem byl požádán, zda bych neposkytl rozhovor pro nadcházejcí čtvrtletník Českého vězeňství. Slovo dalo slovo a v měsíci květnu byla uskutečněna návštěva a rozhovor s oběma redaktory (Robert Blanda a Markéta Prunerová). Krom článku, byly v časopise otisknuty některé fotografie samostatně (na zadní sraně časopisu) a nebo použité v dalších článcích. Celý rozhovor si můžete přečíst na dvoustránce v elektronickém vydání a nebo přímo zde. Děkuji tímto oběma redaktorům a také kamarádce a fotografce Gábině Novákové, jež je autorkou fotografie s koníkem, pořízené při návštěvě hřebčína v Mimoni.

Speciální pedagog Věznice Stráž pod Ralskem a fotograf Mgr. Petr Pazdera říká:

Na fotografování mě fascinuje zachycení konkrétního okamžiku

Robert Blanda a Markéta Prunerová

Jak dlouho pracujete ve Věznici Stráž po Ralskem?

Ve Vězeňské službě působím od 1. ledna 1987 a po celou dobu pracuji ve strážské věznici. Za tu dobu jsem zde prošel mnoha funkcemi. Začínal jsem na strážní věži, potom jako velitel eskorty na střežených pracovištích mimo věznici, dále následovala funkce zástupce vrchního inspektora strážní směny. Pak jsem přešel na „režim“, kde jsem velel směně dozorců, a následovala práce vychovatele. Dále jsem působil jako zástupce vedoucího oddělení výkonu trestu, poté jsem řídil oddělení logistiky, vyzkoušel jsem si také řízení zvláštního oddělení výkonu vazby a vroce 1997 tedy po deseti letech od nástupu k VS ČR následovala funkce na vrcholném managementu ve funkci I. zástupce ŘV. Od roku 2003 pracuji opět na oddělení výkonu trestu jako občanský zaměstnanec ve funkci speciálního pedagoga. Kromě fotografování jsou mým velkým koníčkem informační technologie, a proto jsem též administrátorem Vězeňského informačního systému, především pro úsek výkonu trestu. Když přišla změna trestního zákoníku, připravil jsem tzv. převodník starých a nových §§, pomůcku, kterou používá celá Vězeňská služba. Pro naše oddělení jsem sestavil mnoho elektronických evidenčních souborů a pomůcek pro usnadnění každodenní práce. Asi nejpoužívanějším „výrobkem“ je Centrální index vězňů, který nabízí spoustu informací, ale především umožňuje tvořit okamžité sestavy a výběry podle ubytování nebo pracovního zařazení či mnoha dalších vložených informací, které by se složitě zpracovávaly ve VIS, ale zde jsou informace ihned kpoužití. Ale budeme raději už hovořit o fotografování.

Co vás přivedlo k fotografování?

Fotografování je moje velká láska, koníček nebo spíše kůň. Věnuji se mu s kratšími přestávkami už téměř 30 let. Když pominu to klukovské focení s rodinným aparátem, tak opravdové zkušenosti, jsem nasbíral na vojně, kde jsem měl možnost už jako bažant-ženista na pohraniční rotě v Aši chodit do fotokomory a pronikat do tajů analogové fotografie a učit se od staršího ženisty nejen vojenské odbornosti, ale také té fotografické. Fotky jsme tehdy pořizovali Praktikou MTL3. Jako starý mazák jsem pak převzal klíče od ženijního skladu a také od fotokomory a mohl se téměř bez omezení ponořit do všech tajů a úžasů, které člověk prožívá na cestách analogové fotografie, když pozoruje závěrečný zrod snímků. Bylo tam vše… velký zvětšovák i žehlička. S nostalgií vzpomínám na své opravdové začátky… červenou barvu, vkládání filmu do tanku, vůni všech chemikálií, vyvolávání fotek i finálové žehlení. Tím začalo období mého opravdového fotografování, a jak roky plynuly a technika šla dál, tak jsem přešel na fotografování s digitálním fotoaparátem. Postupně jsem se dostal od jednouchých kompaktních fotoaparátů k lepšímu vybavení a první digitální jednooké zrcadlovce, a protože jsem potřeboval vyšší rozlišení a větší snímač, následovaly další přístroje a od roku 2009 používám Nikon D3s.

Je pro vás vězeňské prostředí jako pro fotografa inspirativní?

Každopádně, protože zajímavých fotogenických prvků je ve věznici spousta, ale samozřejmě záleží na spoustě okolností. Hlavně na světle, na místě, a také na tom k jakému účelu ta fotografie má být. Například, jestli má působit nějak dynamicky nebo má zobrazovat nějaký děj. Od toho se to potom všechno odvíjí.

Co je třeba ve věznici nejzajímavější objekt na fotografování?

Bezesporu zajímaví jsou samotní vězni, ale ty mohu fotografovat pouze omezeně a vždy s jejich písemným souhlasem. Ale zrovna nedávno jsem fotografoval odsouzené, kteří skládali rybářské zkoušky. Ale samozřejmě jsou to brzké ranní pohledy, když nám sluníčko začíná nakukovat do věznice a ještě se válí mlha, to jsou pak hodně zajímavé fotografie a v takových chvílích se najdou příležitosti a různé pohledy. Zajímavé jsou určitě architektonické prvky, pohledy do koridoru, na dráty ve spojení s prvními či posledními paprsky slunce a další různé pohledy na ta naše zařízení uvnitř nebo zvenčí. Nelze opomenout focení různých součinnostních cvičení příslušníků. Ale není to jen o obsahu fotografie, ale také o zajímavé kompozici a dalších prvcích, které dělají z fotky Fotku.

Jste zastáncem úpravy fotografií? Myslím tím retuše apod.

Tak příznivcem každopádně jsem, protože nikdy z fotoaparátu „nevyleze“ hotová fotografie. Kdo tvrdí, že fotografie neupravuje, tak lže. Záleží samozřejmě na podmínkách, které byly k fotografování a potom je více či méně potřeba té úpravy. Při některém focení není čas na manuální nastavování aparátu a potom je potřeba upravit to, co nezvládl automat, tedy při konverzi formátů RAW (surových dat) se leccos dá napravit. Ale jinak jsem zastáncem toho, aby fotografie vypadala přirozeně, tedy aby to nebyl pohled zjiné planety i když někdy jsou výjevy naší nádherné přírody opravdu až neskutečné. Retuš není jen úprava a vylepšení člověka, retuše jsou potřeba třeba při odstraňování nežádoucích prvků ve snímku, např. nečistoty z čipu, které jsou pouhým okem neviditelné, ale na snímku se projeví jako jasné tmavé body, větší či menší tečky, a dalších rušivých prvků, které fotograf v hledáčku neviděl, a ukáží se, až když je snímek otevřen na obrazovce počítače. Další úpravou je třeba prosvětlování hlubokých stínů, kdy se v těchto částech ztrácí kresba. Převod snímku do černobílé verze je také úprava a mnohdy fotografie vyniknou teprve jako černobílé, kdy diváka neodvádí spektrum barev a může vyniknout vlastní obsah. Zachránit se určitě nedá rozmazaná fotografie, pokud tedy nebylo máznutí právě záměrem autora. Někdy vznikne zajímavá fotka, máznutá třeba tím, že si fotograf nechtěně kopl do stativu.

Mnozí fotografové tvrdí, že je pro ně nejtěžší udělat selekci pořízených fotografií…

Ano, selekce je těžká v případě, pokud mám například z jednoho pohledu několik expozic. Tam se to liší pouze v maličkostech a je potřeba vybrat to nejlepší a ostatní smazat. Někdy je selekce naopak velice jednoduchá, protože se třeba z padesáti i více snímků podaří jen jeden či dva a není co dlouze porovnávat. Každopádně je potřeba promazávat a nechávat si jen to nejlepší a také mít ve fotografiích pořádek, protože jinak se stane z těch mnoha tisíců snímků nepřehledný chaos. A také je potřeba zálohovat, tedy nemít fotografie jen na jednom disku v počítači, ale na dalším externím, protože nejhorší je pro fotografa ztráta několikaleté práce, která se nedá ničím nahradit.

Zadní strana obálky časopisu a fotografie z mé tvorby

Fotíte tak, že ráno vyrazíte na určité místo a hledáte motivy, nebo máte naopak jasný motiv a hledáte, jak ho uskutečnit?

Svoje motivy hledám při běžném životě, třeba cestou do práce, nebo na výlet. Někdy dostanu tip od jiného kolegy fotografa. Hodně inspirací člověk sbírá na internetu, kde jsou spousty úžasných fotek. Takže člověk zaznamená fotografii určité lokality a rozhodne se tam vyrazit a vyfotit to alespoň stejně nebo ještě lépe, ale prostě jinak. Ale určitě jsou i lokality, na které se člověk připravuje, nebo kde už fotil a rád se do těch míst zase vrací. A tam zkouší zase hledat odlišný pohled od minulého focení. Ale většinou je focení spojeno s výběrem konkrétní lokality a určité představy, co tam budu chtít pořídit či zaznamenat, pokud budou podmínky takové, jaké si přeji, tedy že příroda a počasí mi bude nakloněno. V dnešní době fungují na internetu nástroje, které vám umožní zjistit, kudy budou procházet paprsky vycházejícího či zapadajícího slunce na konkrétní lokalitě kdekoliv na Zemi a v kterémkoliv čase, a samozřejmě i přesné časy východů, západů, soumraku či rozednění a podívat se třeba 14 dní či měsíc dopředu. Takže se lze velice dobře připravit, ale počasí už neovlivníme, takže místo paprsků je pak zamračená obloha a déšť, ale vše má své kouzlo.

Jaký je váš prostředek pro vyjádření? Co jsou ty věci, které vás na fotografii nejvíce fascinují?

Určitě je to zaznamenání toho konkrétního okamžiku, výjevu přírody, který je neopakovatelný a trvá mnohdy jen několik vteřin a který člověk může vidět, ale pokud ho nezaznamená, tak ho jenom viděl a uchová si ho ve vzpomínce, ale já si ho tou fotografií mohu připomínat, a mohu se prostřednictvím těch snímků na ta místa i vracet. A hlavně se mohu podělit o ten zážitek i s ostatními, když pak fotografii veřejně prezentuji.

Kde mohou lidé vaše fotografie vidět?

Tak především na mém soukromém fotografickém webu (www.photo-pazdera.com). Dále na mém profilu na Facebooku, kde funguje komunita fotografů. To je úžasný nástroj, jak se ihned dozvědět, co se komu a kde podařilo nafotit a podiskutovat o fotografii. Takovéto komunity jsou uzavřené. Mám také účet na jednom z nejznámějších foto-serverů v naší republice, a to je PhotoExtract (www.photoextract.com), kde své fotografie nejen prezentuji, ale především zde působím jako moderátor v kategorii krajina. Hodnotím fotografie jiných uživatelů a připravuji každý měsíc výběr toho nejlepšího, co bylo publikováno krajináři s krátkým komentářem. Jedná se o TOP21, tedy výběr nejlepších 21 snímků. Není to vůbec jednoduché, protože jednak je do kategorie krajiny vkládáno nejvíce snímků, za měsíc 600-700 a potom je zde také spousta velmi šikovných fotografů-amatérů i poloprofesionálů a vybrat kolikrát to nejlepší je opravdu hodně složité a závěrečné selekce základních výběrů jsou někdy nekonečné…. Své snímky prezentuji také na zahraničních web portálech, ať je to světově známý ruský Photodom (www.photodom.com), či portugalský Fineart (www.fineart-portugal.com). Mé snímky je také možno vidět či si je přímo objednat ve známých fotobankách. Občas se některá z fotografií objeví v časopisech o fotografování.

Jaké jsou vaše TOP fotografie?

Několik takových fotografií určitě mám a prezentuji je i na svém fotografickém webu, jehož součástí je především fotogalerie. Jedna část se jmenuje TOP a zde jsou právě snímky, které považuji za ty nejzdařilejší za poslední roky. Potěšilo mne velmi v posledním období, že moje fotografie skalního hradu Sloup v Čechách byla jako vítězná v soutěži Českolipsko ve čtyřech ročních obdobích nakonec vybrána pro zhotovení POP-UP stěny na propagaci regionu po republice i vzahraničí. Snažím se své fotografie také publikovat v článcích, jako reportáže z významných událostí či zajímavých míst v regionu, a to nejen na svém webu, ale také v regionálních periodikách nebo webových portálech, jako iDNES či Novinky. Jsem také členem Svazu českých fotografů a v rámci projektu „Fotoplátno Plasy 2012“ byla jedna zmých nejlepších fotografií vybrána pro letošní výstavu velkoformátových fotografií tisknutých na fotoplátně na zámku Plasy.

Co třeba focení aktů, to vás neláká?

Ne, to mě opravdu neláká. Jednak je k tomu zapotřebí ateliér a já se nechci stát zajatcem fotografování. Neříkám, že bych si nepřál, aby mne fotografování živilo, ale prosadit se v této branži není vůbec jednoduché. Znám několik fotografů, kteří se rozhodli pro tuto dráhu, tedy otevřeli nákladně ateliér, ale nemají zakázky. Tráví víkendy focením svateb a stali se otrokem focení, aby vydělali na pronájem. Takže po tom opravdu netoužím. Spíše uvažuji o pořádání fotografických workshopů a předávat své nabité zkušenosti a poznávat nová místa v naší české kotlině nebo o vydání knižní publikace z mé tvorby. Fotím třeba sportovní či kulturní aktivity, tedy co se týká fotografování lidí, jde spíše o reportážní fotografie.

Dá se u dobré fotografie mluvit o lásce na první pohled?

Někdy to člověka střelí do oka hned, ale někdy ta fotografie působí na člověka jako nic moc, ale vrátíte se k ní za dva, za tři dny a najednou ji vidíte úplně jinak. Je to zase otázka času, fotografii se musíte věnovat. Jak její tvorbě, tak fotografii samotné. Někdy je dobré fotku uložit „do šuplíku“ a vrátit se k ní po delší době. Člověk pak objeví jiný obsah, náboj či emoce anebo jde fotka navždy do koše. Opakem jsou fotografie, které se stávají vašimi nejoblíbenějšími, nejraději se knim vracíte, máte k nim velmi hluboký vztah, jsou ojedinělé, velmi si jich ceníte a stávají se vašimi fotografickými klenoty.

Co byste chtěl čtenářům sdělit na závěr?

Každopádně fotografování je úžasná věc, která se stala absolutní součástí mého života, ale na druhou stranu je to obrovský záběr na čas a na další koníčky, pokud se fotografování budete opravdu věnovat vážně, moc nezbývá a čím je člověk starší, tím více vnímá, jak čas letí a jeho stále méně. Doporučuji všem tohoto koníčka a nenechte se odradit po prvních neúspěších, protože i fotografování je umění a umělcem se člověk nestává ze dne na den. Stejně tak, jako v jiných odvětvích, je to dlouhá cesta a hodně je to o tom, umět se koukat, umět vidět své okolí jinak než ostatní. Polovinou dobré fotky je většinou světlo, a proto patří k pozdravu fotografů, přání dobrého světla. Děkuji za rozhovor.

Snímek z reportáže cvičení zásahových jednotek při návštěvě z Polska

Snímky z reportáže rybářských zkoušek ve vězení